Menu:
Počítadlo

Milovaný Anděli, svatý Anděli

Cesta k této stránce - Články (6) / K zamyšlení (11) / Milovaný Anděli, svatý Anděli

 

Denně ráno a večer jistá zbožná matka učila modlitbě Otčenáše tříletého syna Eugenia. Jedna z modliteb byla ke strážnému Andělovi. Obsahovala několik výzev - teplých, srdečných velice živých a obrazných. Od té chvíle chlapec stával na židli, skládal ručičky a dívaje se do očí své maminky, velice ochotně opakoval za ní slova modlitby:

Milovaný Andeli, svatý Anděli,

Ty jsi můj strážce,

A vždycky při mně stojíš.

Řekni Pánu, že chci být dobrý

A aby mně ochraňoval z Božího trůnu.

Řekni Matce Boží,

Že Ji velice miluji

A aby mne utěšovala

v okamžicích trápení.

Chraň mne během nebezpečenství

A vždycky mne veď správnou cestou.

            Také v dubnové ráno 1894 byla nejprve modlitba, následně snídaně a po snídani hra v zahradě před barákem. Půl hodiny později dítě odběhlo na nedalekou louku, aby sbíralo polní květiny, a dělalo kotrmelce se svým pšikem. Tehdy se objevil na cestě cikánský tábor. Jelo několik barevných vozů přikrytých střechou. Každý z nich táhl pár strakatých koní. Vedle vozu šly Cikánky v dlouhých mnohobarevných šatech. Na jejich obličejích se rýsovala únava a šaty dosvědčovaly krajní bídu. Jedna z nich, když uviděla na louce bavící se dítě, přiblížila se k němu a začala ho lákat chrastítkem. Dítě – neznalé nebezpečí – přiblížilo se k ní a natáhlo ručičku po chrastítku. Cikánka mu dala chrastítko, vzala za ruku a vedla k jedoucím cikánským vozům. Když se vzdálili od domu o několik desítek metrů, chytila dítě a vstrčila rychle do jednoho z vozů. Teprve tehdy si chlapec všiml, že se s ním událo něco podivného a začal zoufale plakat, ale už bylo pozdě.

            Cikánský tábor jel den za dnem, míjel vesnice a malá města. Nešťastné dítě se po prvních dnech zoufalství a pláče začalo pomalu zklidňovat a brzy „se stalo“ jedním z cikánských dětí s ušpiněnou tvářičkou a rozcuchanou čupřinou. Oblečený byl stejně, jako ostatní cikánské děti, do dlouhé košile, a v jeho očích se skrýval obrovský smutek. Cikánské děti ho rychle naučily různým trikům, které potřeboval ke krádeži a žebrotě. Tak mu uplynuly 4 dlouhá léta.

            Dítě však cítilo, že to není jeho svět. Postupem času to volání přirozenosti cítil čím dál více. I když nepamatoval skoro nic ze svých prvních tří let života, tajemný instinkt mu říkal, že cikánský tábor není jeho rodina a že ten způsob života mu nevyhovuje. Proto jistého dne využil svobodu, jakou mu dávali Cikáni, vzdálil se od karavany a utekl. Avšak nevěděl, ani kde se nachází, ani kam by měl mířit. Věděl pouze, že někde na světě existuje zahrada, malý pesánek, dům a máma. Intuice mu říkala, že jak dlouho mu postačí síly, musí se co nejdále vzdálit od cikánského tábora. Byl už večer, když padl vyčerpáním u cesty. Na štěstí někdo ho tam brzy našel a odvezl na nejbližší policejní stanici. Zde byl nakrmený a po klidně prospané noci velitel policie začal se ho přátelsky ptát, aby se dozvěděl, kdo je a odkud pochází. Nejprve si myslel, že nějací špatní rodiče opustili toto dítě, ale po tom, co ono vyprávělo, rychle porozuměl, že se stalo něco jiného.

            Chlapec tázán na jméno, řekl, že Cikáni na něj volali „Franz“. „To nemůže být opravdové francouzské jméno“ – zamyslel se policajt. A máma Tě jak volala? „Máma volala na mne: „můj milovaný“ nebo „poklade“. Nešlo z něj nic více dostat. Na svého otce si vůbec nepamatoval. Velitel policie a ostatní policajti rozjímali, co by měli dále dělat v této situaci. Jeden z nich si vzpomenul, že skutečně o několik let dříve obdrželi zprávu o zmizení jistého dítěte, ale taková hlášení přicházela k nim několikrát v roce. V tamtom období jediným prostředkem rozhlášení byl tisk. Existoval také telegraf, ale v takových cílech byl málo užitečný. Policajti sáhli po ohláškách starých několik let, ale nenašli nic takového, co by jim mohlo usnadnit odhalení identity chlapce. V jistém okamžiku chlapec řekl, že si vzpomíná jistou modlitbu ke Strážnému Andělovi, kterou ho učila jeho máma a kterou se často modlil, když byl mezi Cikány. „Mohl bys nám ji říct“ – zeptal se velitel. Chlapec rychle složil ruce, vznesl oči nahoru a začal ji recitovat:                Milovaný Anděli, svatý Anděli,

Ty jsi můj strážce,

A vždycky při mně stojíš…

Velitel a ostatní policajti poslouchali tuto modlitbu plní úžasu. „Tato modlitba nám pomůže zjistit: kým je ten kluk a odkud pochází“ – prohlásil velitel. Po čemž požádal kluka, aby ji několikrát opakoval, mezi tím jeden z policajtů přesně psal její slova. Následujícího dne hlavní francouzské deníky sdělily zprávu o nalezení ztraceného kluka a jako poznávací znamení uvedly pouze část jeho zvláštní modlitby ke Strážnému Andělu. Druhá část nezůstala schválně zjevená, neboť měla posloužit policii při identifikaci matky tohoto dítěte.

V místě Fains jistá žena se dozví od sousedek, že francouzské deníky přinášejí zprávu o nalezení nějakého malého kluka, který se ztratil před čtyřmi lety. Jako poznávací znamení policie uvedla část nějaké modlitby ke Strážnému Andělu, které ho kdysi naučila jeho matka. Když žena vzala do ruky časopis a přečetla celé prohlášení, takřka se sesypala dojmem, neboť poznala tuto modlitbu, která byla poněkud její vlastní kompozicí. Okamžitě se přihlásila na nejbližším okrsku policie a uprostřed slz a výkřiku radosti oznámila, že zde je nepochybně řeč o jejím ztraceném synkovi Eugeniovi. Policajti s cílem prověření nařídili jí říci scházející část modlitby. Žena zavřela oči, přiložila k srdci obě dlaně a plačíc dojmem, recitovala zbývající část modlitby. Policajti poněvadž neměli už stínu pochybnosti, řekli jí název města a adresu okrsku policie, kde by se měla přihlásit o své dítě. Na druhý den v poledne matka a syn se potkali a po srdečném pozdravu odříkali společně se slzami v očích spasitelnou modlitbu ke Strážnému Andělu, která teď měla pro ně nesmírný význam:

                                    Milovaný Anděli, svatý Anděli,

Ty jsi můj strážce,

A vždycky při mně stojíš…

 

Je to skutečná událost. Ona měla místo ve Francii v letech 1894-1898. Chlapec se jmenoval Eugene Loup a byl unesen v městě Fains položeném v půlce cesty mezi Reims a Nanci. Cikáni cestovali s ním hlavně severními částmi Francie. Setkání s matkou mělo místo v Amiens.

 

                              Henryk Skoczylas CSMA

Kalendář akcí:

Myšlenka dne:
Pro dnešní den nebyla nalezena.

Modlitba měsíce

Modlitba k Andělovi obyčejností

Milovaný Anděle,
šedé obyčejností,
ihned mi veseleji,
když se v domu rozhostíš,
když vytřeš s úsměvem
oči mé zaspané,
vypořádáš se se slzičkou,
jako s tekoucím kohoutkem.
Vymeteš noční můry,
co v noci děsily,
natáhneš trpělivost,
připumpuješ sily.
Foukneš do nosu
ranní kávy vůní
a zase mi ukážeš,
jak se radovat světem.

Čtení na dnešní den:
Pro dnešní den nebylo nalezeno.
Přihlášení:
 
 
Přihlásit
Copyright © 2009, Farnost Laškov | Created by Soft System